O zvyku

Nejvýznamnějším Ravaissonovým spisem je však krátké pojednání O zvyku (De l’habitude, 1838). Ravaisson v něm vychází především z Aristotela, ale i z francouzských spiritualistů (Maine de Biran) a ...

Nejvýznamnějším Ravaissonovým spisem je však krátké pojednání O zvyku (De l’habitude, 1838). Ravaisson v něm vychází především z Aristotela, ale i z francouzských spiritualistů (Maine de Biran) a přírodovědců přelomu 18. a 19. století. Svou analýzu zvyku zasazuje na jedné straně do kontextu obecné filosofie přírody, aby stanovil, jaký typ jsoucna může získat zvyk (trvalou dispozici). Na druhé straně vztahuje fenomén zvyku k filosofii ducha, neboť duch, který získává určitý návyk, přestává být plně sebevědomý a plně svobodný, získává zčásti neměnnou "přirozenost". Fenomén zvyku ukazuje na ontologickou jednotu přírody a ducha. Jak v oblasti přírody, tak v oblasti svobody, která se stala zvykem, nacházíme tutéž nereflektovanou spontaneitu.