Taktika přepisu

Nesnažíme se nastínit novou teorii. Pouze pozorně čteme časopisecké příspěvky, posuzujeme kompozici jednotlivých čísel nebo ročníků, zamýšlíme se nad významovými a stylistickými posuny původních d ...

Nesnažíme se nastínit novou teorii. Pouze pozorně čteme časopisecké příspěvky, posuzujeme kompozici jednotlivých čísel nebo ročníků, zamýšlíme se nad významovými a stylistickými posuny původních děl v českém prostředí. Přes značný časový odstup se pokoušíme rekonstruovat různé úrovně a typy našeho vnímání, jak se rýsovaly během zhruba čtyř vývojových etap: 1. Zakladatelského období časopisu v letech 1956–1963, 2. komunikačně diferenciačního období v letech 1964–1970, 3. normalizačně virtuálních úprav periodika v letech 1971–1989 a 4. názorově pluralizovaného vedení dvouměsíčníku v letech 1990–1996. Rozlišujeme přitom dobová očekávání a čtenářskou konkretizaci textů u tzv. laiků – u běžného publika, vnímajícího každý překlad jako „český“ text – a dobová očekávání spolu se čtenářskou konkretizací textů u vnímatelů „znalců“ – osob zabývajících se literaturou profesionálně, někdy v roli překladatele, jindy v roli redaktora, komentátora, kritika. Všímáme si však i přechodných úrovní a typů recepce, např. čtenářů-hobbistů, konkurujících svými znalostmi mnohým odborníkům, anebo věnujeme pozornost literárním kritikům, posuzujícím polský text ze srovnávací česko-polské perspektivy. V každém případě do procesu „reinterpretace již interpretovaného“ vstupujeme s vědomím, že pokračujeme v otevřeném významovém dění a realizujeme gadamerovskou fúzi horizontů: minulého i dnešního vnímání polských děl v českém a polském kontextu.