básně 3

Jakoby Jonáš Hájek podle výňatku hned z úvodní básně, kde konstatuje, že je krajina, v níž, jak jde stín, / se krátí naše možnosti, putoval celou sbírkou nezmapovaným terénem, v němž ho na každém ...

Jakoby Jonáš Hájek podle výňatku hned z úvodní básně, kde konstatuje, že je krajina, v níž, jak jde stín, / se krátí naše možnosti, putoval celou sbírkou nezmapovaným terénem, v němž ho na každém kroku něco překvapuje. V oné citaci, která je v básnické licenci vizí malíře Purkyněho, tvořícího jeden ze svých nejslavnějších obrazů (portrét sovy sněžné), se zároveň odráží i autorovo pozorování světa, v němž spatřuje hodně zármutku a pustoty, chladu a lhostejnosti. Situace, které Hájek popisuje, pozoruje zároveň s odstupem i nadhledem, někdy až s jakousi lítostivou útrpností, jindy zase s groteskní jízlivostí i sebeironií. Hájek zachycuje v některých básních i běžné, triviální okolnosti, vždy tak činí ale s groteskní nadsázkou, se zvukomalebností i s hravostí, takže i proto mohou být badatelé v kterémsi malostranském ústavu obklopeni zašlou dřevotřískou. V několika textech se Hájek nechává také inspirovat nejrůznějšími osobnostmi z kulturních dějin i z historických událostí, jimž vkládá do úst fiktivní monology, jindy je pro něho zase zdrojem atmosféra měst (Třeboň, Krakov) nebo dokonce i politické momentky.