Smuténka

Ve Smuténce Jan Skácel zřetelně přichází nejen s poetikou stručných veršů, v nichž je hojně používána metaforika, ale i s texty, které symbolicky směřují k pointě, jež v sobě ukrývá náznak morální ...

Ve Smuténce Jan Skácel zřetelně přichází nejen s poetikou stručných veršů, v nichž je hojně používána metaforika, ale i s texty, které symbolicky směřují k pointě, jež v sobě ukrývá náznak morálního apelu. Skácel zachycuje tyto své postřehy s dokonalým smyslem pro detail a zároveň ho odívá do obdivuhodného, až virtuózního jazykového vyjádření, jehož dominantní stránkou je celistvost, uzavřenost a úspornost. V hluboce prožitých strofách se autor zamýšlí nad křehkostí a bezbranností člověka, který od lásky a krásy může dojít až tragickému naplnění svého osudu. Právě v těchto zjitřených okamžicích má Skácelova poezie svou nezměrnou hloubku, do jejíž interpretace se promítá i intenzivní vnitřní napětí. Ve třech oddílech sbírky se však objevují i další nosné motivy, mezi něž rozhodně patří vztah k venkovskému prostředí, sepětí s přírodou nebo svět vracejících se vzpomínek, který je pro Skácela příležitostí, aby komentoval smuténkovým a nostalgickým tónem své všední radosti i bolesti.