Čekání na smrt

V září 1943 odjely z Terezína na východ první dva transporty s pěti tisíci židovskými vězni do Osvětimi-Birkenau. Při příjezdu neprošli obvyklou selekcí, ale byli umístěni do zvláštního tábora B I ...

V září 1943 odjely z Terezína na východ první dva transporty s pěti tisíci židovskými vězni do Osvětimi-Birkenau. Při příjezdu neprošli obvyklou selekcí, ale byli umístěni do zvláštního tábora B IIb, kde „směli” živořit v jakémsi volnějším režimu. Ve svých kmenových listech si však nesli označení Sonderbehandlung, zvláštní zacházení, což znamenalo popravu bez rozsudku. Jednání nacistů s českými Židy v Osvětimi vyvolávalo otazníky. K čemu měl tábor sloužit? Měl představovat jakési alibi pro správu osvětimské "továrny na smrt"? Chtěli nacisté sehrát nové divadlo pro zástupce Červeného kříže, jako se jim podařilo v Terezíně? Jaký byl „rodinnému táboru“ vyměřen čas? Kdy a proč se esesáci rozhodli tento tábor zlikvidovat? Autor využívá svědectví přeživších a líčí nejen každodenní život „rodinného tábora“, ale seznamuje i s jeho výraznými osobnostmi a také popisuje plány na vzpouru, která byla odbojovým hnutím v Osvětimi připravována a do níž měli být zasvěceni i „terezínští vězni“. Tragický příběh měl pochopitelně svůj počátek už v nacistické politice vůči Židům, jež vyplývala z plánů na „konečné řešení židovské otázky“ a v plném rozsahu se uplatňovala i v protektorátu. Vyústil v hromadném vraždění v březnu a červenci roku 1944, kdy ze 17 500 vězňů „rodinného tábora” jich přežilo necelých třináct stovek.