Vratký triumf: vývoj účasti na neformálním vzdělávání dospělých v České republice v letech 1997 až 2016

Britský spisovatel Neil Gaiman v jedné ze svých prednášek o literature popisuje, že podstatou každého príbehu je to, co hlavní hrdina chce a potrebuje. Její nenaplnování pakvede ke konfliktu, kter ...

Britský spisovatel Neil Gaiman v jedné ze svých prednášek o literature popisuje, že podstatou každého príbehu je to, co hlavní hrdina chce a potrebuje. Její nenaplnování pakvede ke konfliktu, který posunuje dej kupredu.Už dlouho pred tím, než jsem zacal psát rádky této publikace, jsem dobre vedel,že hlavní hrdina tohoto príbehu – tuzemský systém neformálního vzdelávání – usilujeo neco stežejního, a to vetší úcast dospelých. Úcast, která by byla prinejmenším srovnatelná se státy na západ od ceských hranic. Napovídaly tomu nejen národní i mezinárodnídokumenty, ale i prohlášení politických predstavitelu, zástupcu vzdelávacích organizacía zamestnavatelu. Tento cíl se však v roce 2011, kdy jsem ho zacal více sledovat, zdálbýt v nedohlednu – každorocne se do systému zapojovala jen tretina osob staršíchpetadvaceti let.Nejprve jsem se tématu venoval jen okrajove jako doplnku svého tehdejšího zájmuo formování státních aparátu v Evrope. Postupne jsem se k nemu vracel cím dál casteji.Pri hledání prícin marné snahy o rust poctu úcastníku neformálního vzdelávání, kterábyla zretelná už v roce 2005, jsem téma zkoumal nejprve teoreticky, pak epistemologickya metodologicky a nakonec od roku 2013 i empiricky. K tomu mi pomáhaly jak projektydlouhodobého koncepcního rozvoje, které byly realizovány v rámci Centra výzkumuFakulty humanitních studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíne, tak pozdeji i projekt GA CRBílá místa neformálního vzdelávání v Ceské republice: Neúcastníci a jejich sociální svety.V jejich rámci jsem spolecne se svými kolegy zkoumal rozmanité aspekty úcasti dospelýchv neformálním vzdelávání, at se jednalo o faktory determinující úcast, o úlohu genderu,o percipované bariéry nebo o motivaci k zapojování se do této formy sociální praxe.Zlom pro mne prišel v roce 2018, kdy jsem se zacal podrobneji zabývat výsledkymezinárodního šetrení Adult Education Survey z roku 2016, které poukazovalo na výraznézvýšení úcasti dospelých – do neformálního vzdelávání se zapojoval témer každý druhýdospelý. Ceská republika dohnala Západ a vypadalo to, že hrdina mého príbehu dostal,co chtel.Vyvstal však jiný problém. V prubehu dalších analýz se objevovala nová zjištení.Triumf neformálního vzdelávání byl doprovázen zmenou motivace jedincu, místo starýchbariér se objevovaly bariéry nové a nerovnosti, které ovlivnovaly šance na zapojení dospelých, se presunuly na obecnejší úroven, místo aby zmizely. Presto mi ani jeden z techtojevu nepripadal jako konflikt, který by byl pro další vývoj zdejšího systému neformálníhovzdelávání urcující. Konflikt je totiž dle mého soudu jinde, v celkovém zamerení – funkci –celoživotního vzdelávání, které se tradicne pohybuje mezi humanizujícím rozmerem, jehožcílem je rozširovat poznání, reflexivitu a uvedomení si možností dospelých, a tím takérozširovat svobodu jejich voleb, a ekonomizujícím pojetím, jehož cílem je rozvíjet pracovní 7sílu dospelých, prubežne doplnovat jejich znalosti a dovednosti, a prinést jim tak lepšízamestnatelnost na trhu práce. Práve naplnování potreby vyšší úcasti v neformálnímvzdelávání toto ústrední dilema nereší, ale vyhrocuje a po roce 2016 vede k mnohemvetšímu primknutí k ekonomizujícímu chápání organizovaného ucení. Proto je výslednýtriumf neformálního vzdelávání podstatne krehcí a pomíjivejší a svedený na cestu, kteránemusí být perspektivní a celospolecensky prospešná.Cílem této publikace je prevyprávet príbeh vývoje systému neformálního vzdelávánív Ceské republice jako problém rustu úcasti dospelých v neformálním vzdelávání a jevu,které ho promenovaly. Práce se snaží odpovedet na otázku, proc se úcast na systémuvyvíjela tak, jak se vyvíjela, a proc má dnes takovou podobu, jakou má.Pri psaní textu jsem nebyl nikdy sám, což mi významne usnadnovalo práci. Intenzivnejsem cerpal ze spolupráce s kolegy z Centra výzkumu Fakulty humanitních studií, s nimižjsem realizoval celou radu kvantitativních i kvalitativních šetrení a analýz. Uprímné díkypatrí predevším Ilone Kocvarové a Jitce Vaculíkové, s nimiž jsem publikoval mnoho studií. Výsledky nekterých z nich se staly empirickým jádrem kapitol prezentovaných níže.Krome toho jsem se snažil nepromarnit dobre mínené rady svých zahranicníchkolegu – Ellen Boeren a Kjella Rubensona, kterí mi venovali svuj drahocenný casa s trpelivostí a nadšením sobe vlastním doplnovali mé nedostatky a omyly v oblasti(ne)úcasti dospelých na celoživotním vzdelávání.Výrazne mi pomohli i Tomáš Karger a Sona Vávrová, kterí celý rukopis laskave procetli a podrobili kritice. Pokud jsem jejich pripomínek, námetu a doporucení nedbal, jeto ve výsledku jen a jen má hloupost.. Tomášovi dekuji nejen za ostražitou kritiku, alei za podporu a tvurcí dialog, kterým mne v posledních letech doprovázel. Bez nej bychnebyl badatelem, jakým jsem. Sone dekuji navíc i za veci, které nikdo jiný nevidí a videtnemuže – že akceptovala cenu, kterou jsem za psaní zaplatil, a že se stala ustavicnýmsvedkem mé prítomnosti. Jen já vím, jak je to obtížné.Robert Kegan v textech o ucení dospelých odlišuje dve modality – formativní a transformativní ucení. Zatímco první odkazuje ke zmenám toho, co víme, druhé odkazuje kezmene zpusobu, jak neco víme. A práve tím se pro me stalo psaní predkládané publikace.