Proměny času ve vztahu k bytí a jeho možnému smyslu

Čas se podílí na bytí člověka zcela elementárně. Je tomu tak proto, že člověk je zvláštním typem jsoucna: je to takové "něco", které nejen bezděčně jest (podobně jako např. zvíře nebo kus kamene), ...

Čas se podílí na bytí člověka zcela elementárně. Je tomu tak proto, že člověk je zvláštním typem jsoucna: je to takové "něco", které nejen bezděčně jest (podobně jako např. zvíře nebo kus kamene), ale k tomuto svému bytí se vždy nějak chová, má k němu určitý poměr. Tento poměr ovšem není stále strnule a bezčase stejný, ale právě naopak: trvá a mění se. Je tudíž spoluurčován časovostí. Proto jsou výsledky filosofických bádání na poli časovosti lidského pobytu naprosto zásadními pro orientaci moderního člověka ve světě. Celá tradiční filosofie nahlíží čas z jeho objektivního rozměru. Teprve novověká filosofie naznačuje ono druhé pojetí času - času ve vztahu ke jsoucnosti, resp. ve vztahu k člověku a jeho bytí. Zásadní zkoumání v tomto ohledu učinili však teprve v tomto století Edmund Husserl a Martin Heidegger. Předkládaná kniha uvádí přehledný a srozumitelný výklad historických kořenů problému časovosti. V podrobných rozborech se věnuje zejména problému času u Leibnize a Kanta, ovšem se zvláštním důrazem na interpretace a analýzy Heideggerovy.