Jákobův žebřík

Zatím poslední a nejintimnější autorčin román. Podobně jako ve svých předchozích textech se v něm věnuje tématu paměti, tentokrát paměti ryze rodinné – i zde jsou však malé dějiny neúprosně válcov ...

Zatím poslední a nejintimnější autorčin román. Podobně jako ve svých předchozích textech se v něm věnuje tématu paměti, tentokrát paměti ryze rodinné – i zde jsou však malé dějiny neúprosně válcovány těmi velkými.Píše se rok 1975 a moskevská scénografka Nora Osecká pohřbívá svou babičku Marusju. Z jejího bytu si odnese truhličku s rodinným archivem. Jeho první položky začal psát v roce 1911 kyjevský židovský intelektuál Jakov Oseckij, když posílal dopisy své nevěstě Marusje. Příběhy vnučky a jejího dědečka se v sobě zrcadlí a postupně se přibližují. Přidávají se k nim osudy dalších generací a množství vedlejších postav. Všechny dohromady vypovídají o tom, jaké katastrofy v posledních více než stech letech probíhaly na území postupně zanikajícího ruského impéria, počínaje židovskými pogromy v Kyjevě přes stalinské represe, konče válkou v Jižní Osetii. Román se opírá o reálnou korespondenci autorčiných prarodičů a vyšetřovací spis jejího nespravedlivě souzeného dědečka.