Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky

Básnický debut umělkyně Eleny Pecenové se snaží zprostředkovat prožitek čtení v rozšířeném poli pomocí obrazového doprovodu, svébytného aspektu knihy, který zdůrazňuje vizuální přístup jako jazyk ...

Básnický debut umělkyně Eleny Pecenové se snaží zprostředkovat prožitek čtení v rozšířeném poli pomocí obrazového doprovodu, svébytného aspektu knihy, který zdůrazňuje vizuální přístup jako jazyk dnešní doby.Telefonem, kapsou, otevíráme bránu do prostoru, který není dimenzovaný na jeden lidský život. Dominantním tématem knihy je zprostředkovatelnost, neustálé kopie kopií a utopený subjekt, který ztrácí běžné lidské vlastnosti a schopnosti. Naše já se cyklí, hroutí se do sebe, je bodem, kolem kterého se vše mění, vzniká a opět zase zaniká -- jsme již dávno mrtví, nebo jen sledujeme kurýra, který nám dováží zásilku tak dlouho, že zapomeneme, kým se to vlastně díváme? S každou novou informací, otevřeným oknem, zprávou, videem nebo přečteným titulkem zpřístupňujeme další nové vrstvy našeho světa -- máme pocit, že žijeme již celé věky a s každým počtem opakování se věci a stavy jeví jako dávno prožité a důvěrně známé. Jako bychom očima fotografovali stále ty stejné snímky a již neměli možnost fotoaparát ze svého pohledu odložit.