Někdy je červenec

Když jsem se Franty ve svých čtrnácti letech ptal, jakže se ta poezie píše, odpověděl: „Ta se nepíše, ta se šeptá nebo řve, plive do větru nebo chčije do závějí.“ Třináctého července roku 2025 se ...

Když jsem se Franty ve svých čtrnácti letech ptal, jakže se ta poezie píše, odpověděl: „Ta se nepíše, ta se šeptá nebo řve, plive do větru nebo chčije do závějí.“ Třináctého července roku 2025 se utopil v Ohrobci, daleko od milované Šumavy. Předtím ještě stihl s bratrem Ondrou dobýt MFF Karlovy Vary. O smrti přemýšlel jako o změně. Někdy je prostě červenec. Franta Klišík byl pábitel, který by se líbil Bohumilu Hrabalovi. S dvojčetem Ondrou tvořili jin-jang, celistvou bytost. Franta psal básně a zedničil, Ondra zas maloval, zpíval a hrál na harmoniku. Franta si narozdíl od Ondry užíval úspěch knihy Aleše Palána i natáčení celovečerního dokumentu. Dalo by se říct, že on byl extrovertní díl a Ondra introvertní. Žili spolu v chalupě po rodičích ve Stögrově Huti a pořádali setkávání básníků a přátel, muzikantů a samorostů. Byla radost s nimi být. Franta básně nikdy nezapisoval, přicházely k němu odněkud z nebe, když putoval Šumavou, jel vlakem nebo jen tak seděl na stráni. Všechny si pamatoval. A když měl komu, pak recitoval a mával zdravou rukou i tou, co už nebyla. Byl bohém s duší kluka. V noci jsem měl sen, Franta mě v něm navštívil, měl už obě ruce, tu druhou dokonce mohutnější a větší, celý zářil a smál se, objímal mě a šeptal mi do ucha: „Navštiv mě, kdykoli za mnou zajdi.“