Za každý vnější den

Na povrchu každého dne se odehrávají dramata, která mohou vzniknout z nejrůznějších popudů. Zdá se, že pro verše Pavly Medunové je toto poznání klíčové a díky němu vytvořila pestrou mozaiku záznam ...

Na povrchu každého dne se odehrávají dramata, která mohou vzniknout z nejrůznějších popudů. Zdá se, že pro verše Pavly Medunové je toto poznání klíčové a díky němu vytvořila pestrou mozaiku záznamů, které se hned mění v obraz napjatého citového vztahu, jindy zase v osobní vzpomínku nebo v úvahu a zamyšlení nad osobnostmi a postavami z uměleckého světa, které se pro ni staly nezpochybnitelným inspiračním zdrojem. V úvodních verších například defilují Shakespeare s Toulousem-Lautrecem či Bizetova Carmen s Nezvalovou Manon a všichni společně vytvářejí můstek, po němž básnířka lehce přechází k dalším motivům, jež jsou ovšem již zpracovány formou závažných a naléhavých sdělení. Životní etudy, pocity a děje se totiž v interpretaci autorky stávají vypjatým soubojem, v němž se básnický subjekt většinou pohybuje ve stavu vystupňovaném až do krajnosti. A lidská existence, naskicovaná mnohdy drásavým jazykovým stylem, se tak pohybuje spíše v prostoru pro smutek, do něhož jen občas probleskne paprsek naděje.