Ovoce noční

Otevírat po více než půlstoletí juvenilní básnické pokusy může jejich autor jen s pocitem, že jde o dokumentární artefakt a vše by mělo zůstat tak, jak bylo napsáno. Ne že by se styděl za to CO, a ...

Otevírat po více než půlstoletí juvenilní básnické pokusy může jejich autor jen s pocitem, že jde o dokumentární artefakt a vše by mělo zůstat tak, jak bylo napsáno. Ne že by se styděl za to CO, ale spíš JAK to napsal. Volil dokonce pseudonym k možné identifikační kolizi, a ta rozhodně hrozila už laděním většiny básní a, řekněme to opatrně, jistou výlučností jejich intimity... Dnes to bude připadat neuvěřitelné, ale z řady oněch textů mohl tehdejší právní řád hravě vyprojektovat celou škálu podnětů k postihu. Navíc – a byla by to zřejmě přitěžující okolnost – z leckterých básní šlo lehce vyvodit, že byly napsány ve vojenských zařízeních a autor by se nevyhnul přinejmenším ponižující osobní dehonestaci. Do počátku let šedesátých, kdy se i v této zóně poněkud vyjasnilo, bylo pořád daleko. Jiří Kott, jak se básník v samizdatových edicích svých sbírek představoval, maturoval roku 1952 na jednom z pražských gymnázií; pomaturitní pokusy o přijetí na vysokou školu však selhaly. Čistotu jeho „kádrového profilu“ komplikovalo roční vyloučení ze studia za vydávání sice rukou psaného, ale obsahem necenzurovaného studentského oběžníku „Vzhůru“. Pravda, byly v něm články zcela neškodné, našel se však jeden, který nepokrytě rozhodl o celém dalším životním příběhu třídního žurnalisty.