Vývoj československého a českého strategického myšlení 1918-1999

Léta 1918 až 1999 znamenala pro československý a český stát velmi dlouhou a zároveň i dramatickou epochu, v níž musel nejednou prokázat svou životaschopnost a v neposlední řadě i vojenskou zdatnos ...

Léta 1918 až 1999 znamenala pro československý a český stát velmi dlouhou a zároveň i dramatickou epochu, v níž musel nejednou prokázat svou životaschopnost a v neposlední řadě i vojenskou zdatnost. Do roku 1938 ČSR budovala svou pozici v geopolitických poměrech středoevropského prostoru a tím se musela dostat do průsečíků siločar francouzských a německých mocenských zájmů. Tomu odpovídalo i válečné plánování a budování branného systému. Mnichov odstartoval dobu nesvobody, která skončila až květnovým pražským povstáním. Uvažování o budoucí obraně osvobozeného Československa se soustředilo v tomto období zejména do exilových politických a vojenských struktur, jež pracovaly v rámci londýnského prozatímního státního zřízení v emigraci. Léta 1945 až 1948 pak představovala krátké mezidobí, v němž se objevily pohledy chápající společný stát Čechů a Slováků jako strategický most mezi západní a východní částí evropského kontinentu. Únorové dny roku 1948 znamenaly již jen potvrzení sílícího dominantního vlivu Sovětského svazu, který se projevil též v uvažování o otázkách míru a války. Sovětizace československého vojenství a vojenské vědy vrcholila vznikem organizace Varšavské smlouvy (1955) a vstupem našeho státu do jejích politických a vojenských struktur. Pokusy o revizi neuspokojivého stavu a vystoupení ze stínu Moskvy sjednotily nakrátko snahy o vojenskou reformu let 1968/69. Následná srpnová okupace Československa odstartovala normalizaci státního a společenského života a návrat vojensko-strategického uvažování ke starým prosovětským šablonám. Určité zárodky alternativních koncepcí se v periodě končící rokem 1989 objevovaly pouze v rámci československého disentu, jehož součástí se stala i skupina bývalých vojenských reformátorů Pražského jara. Polistopadový vývoj končící zánikem federace otevřel cesty pro uvažování o bezpečnostním zakotvení Československa mimo rozpuštěnou organizaci Varšavské smlouvy i naopak posilující Severoatlantickou alianci. Konec alternativních přístupů založených na představách o kolektivní evropské bezpečnosti pak znamenal vznik samostatné České republiky (1993) a proces integrace vrcholící vstupem do struktur NATO 12. března 1999.